České a slovenské komety

10.9.2004 byla pomocí 1.06-metrového teleskopu KLENOT jihočeské observatoře Kleť objevena planetka 2004 RT109, která se pohybuje na dráze typické pro kometu Jupiterovy rodiny. Takovýchto těles známe jen několik desítek a u některých z nich byla následnými pozorováními prokázána kometární aktivita. Pro již zmíněné těleso se něco takového zatím nepovedlo, ale klidně se to může ještě stát. A právě objev tohoto tělesa mě přiměl k napsání tohoto článku, kde bych chtěl shrnout všechny komety objevené českými a slovenskými pozorovateli a některé údaje o těchto kometách.

Přehled objevů

Na samotném začátku článku uvedu přehled všech komet, které objevili, respektive spoluobjevili čeští nebo slovenští astronomové. Přehled je v následující tabulce, kde v prvním sloupci je označení a název komety, ve druhém je datum objevu, dále jasnost v době objevu, metoda objevu (V - vizuální, P - fotografická, C - CCD), rektascenze a deklinace v době objevu a souhvězdí, kde byla kometa nalezena. V případě objevu (či znovuobjevu) více pozorovateli jsou údaje ve více řádcích. Některé údaje se mi nepovedlo sehnat, takže nejsou v tabulce uvedeny.

3D/Biela                             1772 03 08   6.5 V   04 33  -02 53   Eri
41P/Tuttle-Giacobini-Kresák          1858 05 03   9.5 V   09 58  +34 19   LMi
                                     1907 06 01
                                     1951 04 24  10.0 V
18D/Perrine-Mrkos                    1896 12 09   8.0 V   01 01  +06 47   Psc
                                     1955 10 19   9.0 V
C/1946 K1 Pajdušáková-Rotbart-Weber  1946 05 30   6.0 V   20 32  +31 12   Cyg
                                     1946 05 30       V                   Cyg
                                     1946 05 31       V   19 46  +37 24   Cyg
C/1947 F2 Bečvář                     1947 03 27   9.0 V   19 09  +79 58   Dra
C/1947 Y1 Mrkos                      1947 12 20   9.5 V   15 17  -02 25   Ser
C/1948 E1 Pajdušáková-Mrkos          1948 03 13  10.0 V   18 27  +15 49   Her
45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková          1948 12 03   9.0 V   13 55  -24 19   Hya
                                     1948 12 07       V   13 48  -24 51   Hya
                                     1948 12 06       V                   Hya
C/1951 C1 Pajdušáková                1951 02 04   8.5 V   20 36  +15 03   Del
C/1952 H1 Mrkos                      1952 04 27  10.0 V   23 57  +43 12   And
C/1952 W1 Mrkos                      1952 11 28  10.0 V   13 14  -03 19   Vir
C/1953 G1 Mrkos-Honda                1953 04 12   9.0 V   21 12  +16 10   Peg
                                     1953 04 12       V                   Peg
C/1953 X1 Pajdušáková                1953 12 03  11.0 V   02 17  -16 08   Cet
C/1954 M2 Kresák-Peltier             1954 06 26  10.0 V   14 47  +12 09   Boo
                                     1954 06 29       V   14 24  +08 33   Boo
C/1954 O1 Vozárová                   1954 07 28   9.0 V   07 00  +65 17   Cam
C/1955 L1 Mrkos                      1955 06 12   3.0 V   04 44  +43 27   Per
C/1956 E1 Mrkos                      1956 03 12   9.0 V   18 22  +06 34   Oph
C/1957 P1 Mrkos                      1957 07 29   1.0 V   07 40  +27 10   Gem
C/1959 X1 Mrkos                      1959 12 03   8.0 V   15 06  -05 22   Lib
C/1969 O1 Kohoutek                   1969 07 26  14.0 P   19 41  +27 22   Vul
C/1973 D1 Kohoutek                   1973 02 28  14.0 P   11 12  +21 30   Leo
C/1973 E1 Kohoutek                   1973 03 07  14.0 P   08 25  +04 21   Hya
76P/West-Kohoutek-Ikemura            1974 10 15  12.0 P   01 08  -49 42   Phe
                                     1975 02 27  13.0 P   02 49  +16 01   Ari
                                     1975 03 01  12.0 P                 
75P/Kohoutek                         1975 02 09  14.0 P   03 50  +19 35   Tau
134P/Kowal-Vávrová                   1983 05 08  16.0 P   15 36  -15 48   Lib
                                     1983 05 14       P
143P/Kowal-Mrkos                     1984 04 23  15.0 P   13 14  -12 05   Vir
                                     1984 05 02       P   13 10  -11 18   Vir
124P/Mrkos                           1991 03 16  14.0 P   12 41  -03 03   Vir
P/2000 U6 Tichý                      2000 10 23  17.5 C   03 07  +28 52   Ari

A jak si tedy stojí jednotliví pozorovatelé, co se týče počtu objevů? Na tuto otázku odpoví další tabulka, kde je počet objevených komet jednotlivými pozorovateli uveden. Celkem se tak jedná o přesně 30 komet, což je jistě nezanedbatelné číslo a zvláště vezmeme-li v úvahu, že některé z komet jsou velmi zajímavé a přinesly do kometární astronomie nemálo poznatků.

Bečvář          1
Biela           1
Kohoutek        5
Kresák          2
Mrkos          13
Pajdušáková     5
Tichý           1
Vávrová         1
Vozárová        1

Případ komety Biela

První kometa, která patří k českým objevům, je v současné době již nepozorovatelná krátkoperiodická kometa 3D/Biela. Objev je skoro jako napsaný autorem detektivních románů. Poprvé ji objevil již 8.3.1772 Jacques Leibax Montaigne z Francie, když byla na hranici viditelnosti očima. Necelý týden po objevu prošla kometa 0.62 AU od Země. Vzhledem k tomu, že byla tehdy pozorována pouhých 29 dnů a jelikož tehdejší pozorování nedosahovala ani zdaleka přesnosti dnešních pozic, nemohla pro ni být spočtena eliptická dráha a kometa byla ztracena a to až do roku 1805.

Tehdy ji 10.11. znovuobjevil další Francouz, amatér, který se proslavil neuvěřitelným počtem 26-ti objevených komet, Jean Louis Pons v Marseille, když byla mezi 4 a 5 magnitudou. Vzhledem k tomu, že se kometa blížila k Zemi, stále zjasňovala. Nejblíže pak prošla 9.12. ve vzdálenosti pouhých 0.04 AU a naposled byla pozorována o pět dnů později. Při tomto návratu ji také nezávisle objevili A. Bouvard a S. G. Hunth. Někteří autoři v té době vyslovili domněnku, že tato kometa je totožná s kometou z roku 1772 (viz. předchozí odstavec).

Nakonec pražský preceptor teoretické astronomie Josef Morstadt spočetl, že v roce 1826 projde kometa perihelem a vyzval barona Wilhelma von Bielu (rakouský setník a astronom českého původu, který se po bitvě na Bílé hoře vystěhoval), aby se ji pokusil najít. A skutečně: Biela ji 27.2.1826 nalezl ve východočeské pevnosti Josefov. Kromě něj ji nezávisle objevil též J. F. A. Gambart (9.3.). Kometa byla pozorována po dobu plných 72 dnů a Biela spočetl její oběžnou dobu na asi 6.75 roku a potvrdil identifikaci s dvěma předchozími objevy a tak nese kometa jeho jméno.

Při následujícím návratu, kdy již byla očekávána, že se dostaví jako podle jízdního řádu, ji 24.9.1832 nalezl John Frederick William Herschel v Anglii a poté, co byla pozorována více jak tři měsíce, zmizela na dobu celého dalšího návratu, protože v roce 1939, kdy opět procházela perihelem byly její pozorovací podmínky velice nepříznivé. Kometu tak nalezl až 26.11.1845 italský pozorovatel de Vico. V tu dobu, i přes to, že byla slabší než se očekávalo, to byla ještě "slušná" kometa, ale v lednu následujícího roku připravila pro astronomy velké překvapení - rozpadla se na dvě části! V té době to byl jev zcela neočekávaný a pravděpodobně první si jej povšimnul James Challis z Cambridge. Údajně byl jejím vzhledem tak šokován, že ji dál nepozoroval a vrátil se k ní až za týden. Obě dvě jádra v tu dobu již byla zřetelně oddělena a tak se Challis rozhodl podat o tom zprávu. Ovšem, bylo už pozdě, protože jej předběhnul Mathew Fontaine Maury, první ředitel Naval Observatory. Podle něj mělo v době, kdy poprvé spatřil oddělená jádra (asi 13.1.), nové jádro jen přibližně čtvrtinovou jasnost jako jádro mateřské, ale za několik dnů se situace obrátila, totiž nové jádro se stalo jasnějším než mateřské. Obě jádra pak byla pozorována až do konce března, jasnější pak dokonce až do poloviny dubna 1846.

Další návrat připadal na roky 1852/1853. Kometu poprvé spatřil A. Secchi v Římě, ale pouze jedno jádro. Druhé bylo zaznamenáno až asi o půl měsíce později. Vzhledem k tomu, že geometrické podmínky tohoto návratu byly podprůměrné, byla kometa sledována jen asi měsíc. Pár dnů předtím, než skončila její viditelnost, ji zakreslil Otto Wilhelm Struve na hvězdárně Pulkovo (viz. obrázek níže). Tehdy ještě nikdo netušil, že tuto kometu již nikdo neuvidí. Následující návrat byl totiž velmi nepříznivý, ale návrat roku 1865-1866 byl naopak velmi příznivý. Tehdy ji zkoušela najít spousta astronomů, ale bezvýsledně. Nepodařilo se ji najít ani v návratech následujících a tak někteří astronomové navrhli domněnku, že kometa pokračovala v rozpadu až nakonec úplně zmizela. Osud této komety však ještě úplně nekončí, ale je potřeba udělat malou odbočku, konkrétně do roku 1867.

3D

Italský astronom, ředitel milánské observatoře, Giovanni Virginio Schiaparelli, tehdy podrobně zkoumal dráhu komety dnes známé pod jménem 109P/Swift-Tuttle, a všimnul si, že její dráha se velmi nápadně podobá dráze jednoho z nejsilnějších pravidelných meteorických rojů - Perseid. Vyslovil tedy domněnku, že tato kometa a meteorický roj Perseid spolu geneticky souvisejí. O rok později něco podobného ukázal Christian Heinrich Peters pro kometu 55P/Tempel-Tuttle a meteorický roj leonid. Proč tato odbočka?

Roku 1872, kdy se měla kometa opět vrátit, byl totiž 27.11. pozorován meteorický déšť v souhvězdí Andromedy, a to právě v době, kdy měla dráha komety křižovat dráhu Země. Frekvence tehdy dosáhly až 3 000 meteorů za hodinu. Poté, co se zjistila podobnost s dráhou komety Biela, jí byl tento meteorický roj přisouzen. Roj se pak silně vrátil ještě v roce 1885 (15 000 meteorů v hodině), 1892 (6 000) a naposled roku 1899 (150). Návrat roje roku 1885 je významný (zvláště pro české země) tím, že se tehdy profesor pražské observatoře Weinek pokusil tento úkaz zachytit fotograficky a skutečně se mu povedlo získat jeden snímek stopy meteoru. Tento snímek je považován za vůbec první fotografii meteoru. (Pozn.: Meteorický roj Andromedid (nebo také Bielid) byl sice pozorován již několikrát dříve, ale frekvence byly mnohem menší.)

Tím příběh komety Biela končí. Jistě je to významná kometa, už jen proto, že u ní jako u první komety byl pozorován rozpad, ale také proto, že patří mezi první komety u nichž byla prokázána souvislost mezi nimi a meteorickými roji. Samotný meteorický roj je v současnosti velmi slabý a zachytit z něj lze maximálně několik meteorů v hodině. Ke kometě se však ještě na chvíli vrátím později v souvislosti se jménem Luboše Kohoutka.

Komety objevené na Skalnatém Plese a Lomnickém Štítu

V období po druhé světové válce objevili čeští a slovenští pozorovatelé spoustu komet a většinu z nich na tatranských observatořích na Skalnatém Plese a Lomnickém Štítu. První kometu objevila Ludmila Pajdušáková, pozdější ředitelka Astronomického ústavu Slovenské akademie věd. Jelikož kometu nezávisle objevili také další dva pozorovatelé (Rotbart v Americe a Weber v Berlíně) nese kometa plné jméno C/1946 K1 (Pajdušáková-Rotbart-Weber). Za necelý rok přispěl svou troškou do mlýna také zakladatel a tehdejší ředitel observatoře na Skalnatém Plese Antonín Bečvář, když 27.3.1947 objevil kometu s předběžným označením 1947c, kterou dnes v katalozích naleznete pod označením C/1947 F2 (Bečvář). Pro Antonína Bečváře to byl kometární objev první a zároveň poslední. Tento člověk se však do dějin astronomie zapsal zcela jiným způsobem a to svými proslulými hvězdnými atlasy a také fotografickým atlasem horských mraků.

Další kometu objevil čtyři dny před vánocemi téhož roku Antonín Mrkos. Zajímavostí je, že vzhledem ke špatnému počasí ji znovu nalezl až o přibližně tři týdny poté a až tehdy poslal telegram do centrály Mezinárodní astronomické unie. I přes tak dlouhé období byl prvním a také jediným objevitelem této komety, která dnes nese označení C/1947 Y1 (Mrkos).

Následující rok, tedy 1948, objevili již zmínění Mrkos a Pajdušáková dvě komety, obě z nich pak nesou jména obou dvou, druhá pak ještě navíc jméno japonského pozorovatele Minoru Hondy. První tedy nese celé označení C/1948 E1 (Pajdušáková-Mrkos) a druhá pak 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková. Tato periodická kometa je známá především svými častými blízkými přiblíženími k Zemi, především tím v roce 1996, kdy se k nám 4.2. přiblížila na 0.1689 AU. To nejlepší nás však teprve čeká, protože 15.8.2011 ji od Země bude dělit vzdálenost pouhých 0.0601 AU. Rovněž 11.2.2017 se k nám přiblíží na méně než 0.1 AU, konkrétně na 0.0869 AU. Tato kometa je také známá svými malými rozměry. Průměr jádra není větší než 0.5 km. A jak kometa vypadala 28.12.1995, kdy ji pomocí 30-cm reflektoru osazeného CCD kamerou ST6 nasnímal Tim Puckett, můžete vidět na následujícím obrázku.

45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková

V letech 1949 a 1950 nebyla českými a slovenskými pozorovateli objevena žádná kometa. Štěstí se usmálo až v únoru 1951 opět na Ludmilu Pajdušákovou. Roku 1952 pak objevil Antonín Mrkos dvě komety, v roce následujícím jednu, kde je opět jako spoluobjevitel Japonec Honda. V tomto roce (tedy 1953) objevila jednu kometu i Ludmila Pajdušáková a stala se zároveň její kometou poslední. (Více o těchto kometách v přehledu na začátku článku.)

Ale teď se vrátím ještě o pár let zpátky, když 24.4.1951 objevil Luboš Kresák kometu o jasnosti asi 10 magnitud. Pozice, které byly získány během prvního květnového týdne dovolily spočítat předběžnou dráhu, která se ukázala téměř identická s dalšími dvěma kometami, a to konkrétně kometou objevenou 3.1.1858 Horacem Parnellem Tuttlem a 1.6.1907 Michaelem Giacobinim. Obe dvě tyto komety byly však sledovány nanejvýš měsíc a tak nemohla být určena přesná dráha. A. C. D. Crommelin sice identitu těchto dvou komet prokázal, ale nebyl schopen určit oběžnou dobu a tak byla kometa na 7 návratů ztracena. Až po Kresákově objevu se povedlo určit oběžnou dobu a kometa tak dostala název po všech třech objevitelích.

Podobným spletitým způsobem bylo objeveno několik dalších periodických komet (viz. například už zmiňovaná kometa Biela). Co je však na kometě 41P nejzajímavějšího, jsou její outbursty. K prvnímu takovému jevu u ní došlo roku 1973. Tehdy ji poprvé pozoroval Elizabeth Roemerová a J. Q. Latta na Steward Observatory v Arizoně jako objekt o jasnosti 21 mag (8.1.). Kometa vytrvale zjasňovala a 20.5. ji F. Seiler v Německu odhadnul na 14 mag. Jaké však bylo překvapení, když ji o týden později (26.5.) pozoroval S. Ako z Japonska jako objekt o fotografické jasnosti 8 mag a následující den K. Mameda (rovněž v Japonsku) jako objekt o jasnosti 5 mag. Oba dva pozorovatelé nejdřív mysleli, že našli novou kometu. Mezitím ji již zmiňovaný Seiler fotografoval 27.5. jako objekt o jasnosti 4 mag s ohonem asi 0.2°. To znamená, že v rozmezí jednoho týdne se kometa zjasnila o 10 mag. Zanedlouho (kolem 7.7.) pak došlo k dalšímu výraznému zjasnění, opět o asi 9 magnitud. Po obou těchto outburstech kometa vždy rychle slábla, téměř o 1 mag za den.

Při následujícím návratu v roce 1978 byla kometa hlídána i přes nepříznivé podmínky, ale nebyla u ní zjištěna žádná velká aktivita, jevila se jako slabý objekt nepřesahující jasnost 15 mag. Při následujícím návratu (1984) nebyla díky špatným pozorovacím podmínkám zachycena a v návratu dalším (1990) rovněž nevykazovala žádné zvláštní chování. Až roku 1995, konkrétně 17.8., kdy u ní byla zjištěna jasnost asi 8 mag. V té době se ale očekávalo, že bude mít kolem 13 mag.

Konečně k zatím poslednímu outburstu došlo na sklonku roku 2000, kdy se kometa kolem 15.12. zjasnila z asi 11.5 mag na 8 mag. Těsně předtím, koncem listopadu však už k jednomu zjasnění došlo, protože jasnost komety během půl měsíce vzrostla z přibližně 16 mag na 10 mag. Další návrat komety je očekáván v roce 2006. Kromě toho ve vzdálené budoucnosti (27.3.2017) projde kometa 0.1362 AU od Země, takže to bude jistě velmi zajímavý objekt. Tímto tuto zajímavou kometu opustíme a dostaneme se k dalším objevům.

Rok 1954 byly na Skalnatém Plese objeveny dvě komety. První z nich objevil 26.6. Luboš Kresák a dostala označení 1954d. Jelikož ji nezávisle objevil i americký amatér Leslie Peltier, nese nyní plný název C/1954 M2 (Kresák-Peltier). Druhou kometou tohoto roku objevila v našem přehledu dosud nevzpomenutá Margita Vozárová. Svou první a jedinou kometu našla 28.7.1954 v souhvězdí žirafy.

Roku 1955 zaznamenal úspěch opět Antonín Mrkos a to objevem hned dvou komet. První z nich (C/1955 L1) objevil jako objekt o jasnosti asi 3 mag nízko nad severním obzorem v souhvězdí Persea. Druhou kometu pak objevil o čtyři měsíce později, 19.10. Téměř hned po objevu však Leland E. Cunnigham upozornil, že s největší pravděpodobností jde o kometu objevenou již 9.12.1896 Charlesem Dillonem Peltierem, považovanou za ztracenou. Identifikace se později potvrdila. Kometa pak byla sledována až do března následujícího roku, kdy ji naposled spatřil 4.3.1956 H. C. Wilson za použití 16-ti palcového dalekohledu, přičemž poznamenal, že kometa byla na hranici viditelnosti.

Zajímavostí je, že při prvním objevu Perrinem se uvažovalo, že jde o ztracenou kometu Biela. Toto se nakonec nepotvrdilo. Kometa byla znovu pozorována při návratech v letech 1961/1962 a 1968/1969, kdy však byla oproti předpovědím jasnosti výrazně slabší. Poslední pozorování připadají na leden 1969. Další návrat připadal na rok 1975, kdy se očekávalo, že dosáhne jasnosti 15 mag. Bohužel nebyla nalezena ani na snímcích s dosahem 19 mag. Kometa nebyla nalezena ani v dalších návratech, ačkoliv její návrat v roce 1995 byl velmi příznivý a kometa byla hledána na mnohých observatořích, a v současné době je považována za ztracenou. Díky velkému kolísání jasnosti v pozorovaných návratech se uvažuje, že kometa buď vyčerpala své zásoby těkavých materiálů a nyní se jeví jako velmi slabé neaktivní těleso nebo že se rozpadla.

Další "česko-slovenskou" kometu nalezl opět Antonín Mrkos a to téměř přesně tři měsíce po objevu předchozím. Kometa dostala předběžné označení 1956b a dnes nese název C/1956 E1 (Mrkos). Ne neprávem je Antonín Mrkos nejúspěšnějším českým/slovenským objevitelem komet. V přehledu jich bylo uvedeno již několik, které objevil a další nás ještě čekají. A jedna z nich právě teď.

Po více jak roční pauze, kdy naši pozorovatelé neobjevili žádnou kometu se štěstí 29.7.1957 usmálo opět na Mrkose, když objevil kometu C/1957 P1. Kometa se tehdy nacházela v souhvězdí blíženců a v době objevu měla značnou jasnost 1 mag (někde je uváděno 3 mag). Díky této jasnosti ji již o pár dnů dříve objevili Japonec Kuranago (29.7.) a Američan Cherbak (31.7.). Jejich zprávy však do mezinárodní centrály dorazili až pozdě, takže kometa dnes nese jméno pouze Mrkosovo a stala se jeho pravděpodobně nejslavnější kometou.

Kometa byla totiž nejen dost jasná, ale ukazovala plně vyvinutý jak prachový tak plazmový ohon. Díky tomu byla sledována nejen amatéry, ale především profesionály a na její konto se připisuje velká spousta především spektroskopických pozorování, které byly až do té doby poměrně zřídkavé. Rovněž, když známý kometář Beyer studoval vliv velikosti relativního čísla slunečních skvrn na jasnost komet, ukázalo se, že jen v několika případech je možno najít jistou korelaci a jedním z těchto případů byla právě Mrkosova kometa. Ale opusťme nyní tuto kometu a přenesme s k dalšímu, tentokráte již poslednímu objevu učiněnému na slovenských observatořích. Objev připadl opět Mrkosovi a stala se jím kometa C/1959 X1. Jak kometa vypadala v nejlepším ukazuje snímek, který byl pořízen na jihočeské observatoři Kleť.

1959 X1

Kohoutkovy komety

Ačkoliv Luboš Kohoutek neobjevil v našem přehledu nejvíce komet, lze dozajista říct, že objevil kometu "nejslavnější". Jejímu objevu však předcházely ještě dvě další, z nichž první má opět spletitý příběh, jak byla objevena. Ale nejdříve ještě pár slov k samotnému Kohoutkovi. Hlavní náplní jeho práce jsou planetární mlhoviny (společně s Lubošem Perkem vydal celosvětově uznávaný katalog galaktických planetárních mlhovin, který později aktualizoval), ale i novy. Jednu novu také nalezl a právě s ní je spojen objev jeho první komety.

Luboš Kohoutek pracuje už delší dobu na hvězdárně v německém Hamburku-Bergedorfu, kde ke svým pozorováním používá tamní 0.8-metrovou Schmidtovu komoru. V roce 1968 vzplanula v souhvězdí lištičky nova, které se Kohoutek věnoval. Na jednom snímku pořízeném 14.9.1968 právě za účelem sledování novy, nalezl novu druhou. Téměř po roce, 26.7.1969, exponoval jednu z mnoha desek pořízenou za účelem spektroskopie obou zmíněných nov. Když však o dva dny později desku prohlížel, všimnul si spektra podezřelého objektu, jež připomínal kometu. Vzhledem k tomu, že na negativu byly tzv. "duchové" (reflexy) nedalo se říci, zda je objekt reálný, nebo zda jde rovněž o jednoho z "duchů". Jelikož však Kohoutek exponoval tu noc spektra dvě, podařilo se mu najít spektrum podezřelého objektu i na druhé desce a navíc toto spektrum bylo mírně posunuté. Z toho bylo zřejmé, že se s největší pravděpodobností jedná o kometu. Dva dny před pořízením těchto desek exponoval Kohoutek další snímek, tentokrát za účelem fotometrie nov a objekt, samozřejmě posunutý, se nacházel i zde. Proto byl do centrály Mezinárodní astronomické unie zaslán telegram, načež dostala kometa označení 1969b. Dnes nese plný název C/1969 O1 (Kohoutek). Tato kometa však nakonec skončila svůj život rozpadem v únoru 1971. Na příkladu objevu této komety je dobře vidět, jak je důležité si všímat i dalších objektů na snímku, než těch, kvůli kterým byl snímek primárně pořízen. Obě novy byly totiž sledovány po celém světě, ale nikdo si komety nevšimnul!

Další Kohoutkův objev je kometa, která dnes nese označení C/1973 D1 (Kohoutek). Tuto kometu objevil 28.2.1973, tedy asi 3,5 roku po své první kometě. Další objev na sebe nenechal dlouho čekat (pouhý týden!). Tady však opět odbočím a vrátím se do roku 1971, kdy se Luboš Kohoutek věnoval mimo jiné hledání ztracené komety, o níž tu již byla řeč, 3D/Biela. Při neúspěšném hledání komety však nalezl několik planetek, které pro upřesnění dráhy exponoval mimo jiná data také 7.3.1973. A právě na snímku z tohoto dne nalezl svou nejslavnější kometu - C/1973 E1 (Kohoutek). Později byla kometa nalezena ještě na snímku získaném stejným přístrojem - totiž již zmiňovanou 0.8-metrovou Schmidtovou komorou. V době objevu se nacházela v souhvězdí Hydry a jevila se jako difúzní objekt o jasnosti kolem 14 mag. Vzhledem k tomu, že se po spočtení prvních drah ukázalo, že kometa projde koncem roku velmi blízko Slunce a vzhledem k tomu, že se v době objevu nacházela od Slunce téměř 5 AU, bylo zřejmé, že může dosáhnout značné jasnosti.

Počátkem dubna 1973 publikoval Brian Marsden dvě efemeridy založené na odhadech fotometrických parametrů. Podle první z nich měla kometa v době průchodu perihelem dosáhnout -5 mag, podle druhé efemeridy pak dokonce -10 mag. Již zpočátku však bylo jasné, že v době průchodu nemůže být kometa pozorována pro přílišnou blízkost Slunce. Další efemeridy, které již byly založeny na fotometrických parametrech zjištěných z pozorování, už nebyly tak příznivé co se týče maximální jasnosti, ale i tak začala být kometě věnována velká pozornost. Jak je vidět na připojeném grafu, dosáhla kometa maxima kolem -1 mag.

1973 E1

Protože se jedná o poměrně výjimečnou kometu, na chvíli se u ní zastavíme. Až do návratu Halleyovy komety v roce 1986 se totiž stala nejsledovanější kometou a poznatky o těchto zajímavých objektech Sluneční soustavy se díky ní zdvojnásobily. Analýzou světelné křivky bylo zjištěno, že fotometrický exponent n byl po celou dobu téměř konstantní, co se však změnilo dost byla absolutní jasnost. Po průchodu perihelem totiž poklesla o téměř dvě magnitudy. Tento jev je poměrně běžný u podobných komet a souvisí s tím, že v perihelu je jádro komety značně zahříváno (u sledované komety dosáhla teplota jádra až 1 100 K) a dojde tak k rychlému vyčerpání zásoby zářících částic v komě. Spousta autorů zkoušela určit i velikost jádra a v zásadě se shodují na hodnotě kolem 4 km.

U komety byl také proveden dosud nevídaný spektrální výzkum, do nějž se zapojilo nejen velké množství hvězdáren, ale i radioastronomické observatoře, výškové rakety, umělé družice Země, kosmické sondy... Velmi kvalitní spektra komety pořídil v té době největší optický dalekohled na světě, 5-ti metrový Haleův teleskop na hoře Mount Palomar. Ve spektrech pořízených 13.1. a 14.1.1974 v oblasti vlnových délek 560 až 830 nm bylo zjištěno 200 do té doby v kometách nepozorovaných emisí. Ve spektru byla také vůbec poprvé u komet zjištěna Balmerova čára vodíku H-alfa.

Již mnoho let před objevem této komety se u komet pátralo po záření v oboru rádiových vln, ale až u Kohoutkovy komety bylo toto záření zachyceno. V lednu 1974 byly také vypuštěny dvě rakety Aerobee opatřené ultrafialovým spektrometrem, které, podobně jako u tří předchozích komet, zjistily rozsáhlou vodíkovou komu, jejíž velikost přesáhla rozměr Slunce a vůči komě viditelné byla téměř o řád větší. V lednu a únoru byl u komety pozorován také protichvost. Tento protichvost byl také pozorován třetí posádkou z paluby kosmické stanice Skylab (viz. snímky níže). Bylo to vůbec poprvé, kdy byla kometa pozorována lidmi mimo Zem.

1973 E1

O této kometě by se dalo napsat ještě hodně, ale to není cílem tohoto článku. Snad ještě jedna zajímavost. V dnešní době už téměř nikdo nevěří, že komety přinášejí špatné události, ale dříve tomu bylo docela jinak. Jedna taková událost se pojí i s kometou Kohoutkovou. 31.1.1974 totiž sdružení Dítek Božích ohlásilo, že kometa přináší konec světa. Když však konec světa nenastal, byla kometě připsána aspoň vina na Nixonově aféře Watergate.

Luboš Kohoutek pak našel ještě dvě komety, obě dvě krátkoperiodické a obě v rozmezí jednoho měsíce. První nalezl 9.2.1975 na desce exponované za účelem výzkumu planetárních mlhovin. Kometa se nacházela v souhvězdí býka a měla jasnost asi 14 mag. Dnes ji známe pod označením 75P/Kohoutek a jde o klasickou kometu Jupiterovy rodiny. Vzhledem k tomu, že se v afelu značně přibližuje Jupiteru dochází k velkým změnám její dráhy a právě jedna taková událost nahrála i jejímu objevu. Před rokem 1972 ležel totiž její perihel ve vzdálenosti 2.51 AU, ale po přiblížení k Jupiteru 28.7.1972 klesla perihelová vzdálenost na 1.57 AU. I nadále dochází ke kolísání dráhových elementů vzhledem k poruchám způsobeným Jupiterem.

Další, tentokráte již svou poslední kometu, nalezl Kohoutek 27.2.1975 na desce, která sloužila k ověření objevu komety předchozí. Nezávisle na něm našel 2.3. tuto kometu ještě Japonec Toshihiko Ikemura na snímku pořízeném o den dříve, tedy 1.3.1975. Z prvních pozorování spočítali K. Hurukawa a T. Hirayama předběžnou parabolickou dráhu a publikovali ji již 3.3. Po několika dalších dnech pozorování spočítal dráhu i Brian Marsden a zjistil, že kometa je identická s tou, kterou našel na snímcích exponovaných 15.10.1974 Richard M. West. Fotografickou desku exponovali 1-metrovou Schmidtovou komorou Evropské jižní observatoře na La Silla G. Pizzaro a D. Balleraou. Kometa se na ní zachytila jako difúzní objekt o jasnosti 12 mag s ohonem kratším než 1°. Kometa dnes nese jméno všech tří nezávislých objevitelů a má označení 76P/West-Kohoutek-Ikemura. Podobně jako u komety předchozí přispěla k jejímu objevu náhodu, či přesněji řečeno Jupiter. Kometa se k této obří planetě může v afelu přiblížit velmi těsně. Před rokem 1972 měla perihel ve vzdálenosti téměř 5 AU, ale setkání s Jupiterem (23.3.1972 na 0.0115 AU) jej přesunulo do vzdálenosti 1.40 AU.

Tím končí zajímavá historie, která provázela objevy téměř všech pěti Kohoutkových komet a my se podíváme na zbylé komety objevené našimi pozorovateli. Ještě však jedna poznámka: kromě komet objevil Luboš Kohoutek také spoustu planetek, z nichž již 76 nese definitivní číslo. Jednu z planetek pak nazval po kometě, která zde již byla několikrát zmiňována, a kterou se Kohoutek pokoušel hledat, totiž po kometě 3D/Biela, či spíše po baronu Wilhelmu von Bielovi. Kromě toho nese jedna planetka i jeho jméno - (1850) Kohoutek - a objevil ji v 23.3.1942 Heidelbergu Karl Reinmuth. Stejný člověk objevil i planetku, kterou později nazval po zde rovněž zmiňovaném Luboši Kresákovi - (1849) Kresak. Také další zmiňovaní objevitelé mají "svoje" planetky, např. (1832) Mrkos, (3636) Pajdusakova a (4567) Becvar.

"Nejnovější" objevy

Slůvko nejnovější v nadpisu je jistě trochu nadnesené, protože první kometou, kterou zde zmíním je kometa objevená Zdeňkou Vávrovou roku 1983. Také ona má zajímavou historii svého objevu, takže ji zmíním trochu podrobněji. 23.9.1983 byl v cirkuláři číslo 3868 Mezinárodní astronomické unie ohlášen objev komety, kterou nalezl Charles T. Kowal (objevitel planetko-komety 95P/Chiron) na snímcích pořízených 1.2-metrovou Schmidtovou komorou na Mount Palomaru už 8.5., 9.5. a 15.5. téhož roku. Kometa byla difúzní s patrnou kondenzací a ohonem kratším než 1°. Brian Marsden určil první parabolické elementy. Jenže o týden později bylo oznámeno, že kometa je pravděpodobně identická s objektem ohlášeným jako planetka, která byla objevena na snímcích pořízených 0.63-metrovou Maksutovovou komorou kleťské hvězdárny už 14.5.1983 a která dostala posléze označení 1983 JG. Antonín Mrkos pak oznámil, že na těchto snímcích se skutečně těleso jeví jako kruhové, difúzní a větší než planetka, ale bez patrné kondenzace či ohonu. Dále také uvedl, že objekt je zachycen ještě na snímcích z 31.5. Tato pozorování dovolila určit přesnější elementy, které ukázaly, že kometa je krátkoperiodická. A jelikož byla u objevových pozic komety uváděna oficiálně Zdeňka Vávrová, dostala kometa jméno po ní a samozřejmě po Charlesu Kowalovi. Dnes ji známe jako kometu 134P/Kowal-Vavrova a stala se prvním kometárním objevem učiněným na Kleti.

Také v dalším objevu "má prsty" Charles Kowal a také zde je příběh prakticky identický s předchozím, jen jako druhý objevitel je místo Zdeňky Vávrové Antonín Mrkos. Ten totiž na fotografické desce pořízené 2.5.1984 stejným přístrojem jako u předchozí komety nalezl pohybující se objekt a změřené pozice byly odeslány do Minor Planet Center jako pozice pro planetku. Ta dostala označení 1984 JD. Jenže v září 1984 ohlásil Kowal, že na deskách exponovaných 23.4. a 30.4. 1.2-metrovou Schmidtovou komorou našel objekt s velmi slabou, ale jistou komou. Téměř hned byla tato kometa identifikována s objektem 1984 JD. Antonín Mrkos pak našel kometu ještě na snímku z 19.5. Z těchto několika málo pozic byla spočtena dráha, která však nebyla dost přesná. V dalším předpovězeném návratu pak nebyla kometa nalezena a začala být považována za ztracenou (dostala označení D/1984 H1 (Kowal-Mrkos)). Ani v dalším návratu roku 1998 nebyla nalezena, což však už nikdo nepředpokládal. A teď další z mnohých odboček, která však s touto kometou přímo souvisí.

Na snímcích, které získal 9.3. a 13.3.2000 a také 4.4. a 8.4. projekt LINEAR, bylo nalezeno těleso s neobvyklou drahou, které dostalo označení 2000 ET90. Právě díky své neobvyklé dráze bylo umístěno na NEO Confirmation Page (sem se umísťují právě taková tělesa se zvláštními drahami). Posléze bylo nalezeno ještě několik pozorování a učiněno několik nových a Brian Marsden a Carl Hergenrother identifikovali toto těleso se ztracenou kometou Kowal-Mrkos. To už mohla být spočtena přesnější dráha, na jejímž základě se ukázalo, že kometa prošla 15.3.1989 0.1641 AU od Jupitera. Toto přiblížení znamenalo velkou změnu její dráhy (např. perihel vzrostl z 1.95 AU na 2.53 AU), která tak znemožnila najít kometu v letech 1991 a 1998, kdy měla podle dráhy z roku 1984 projít perihelem. Právě díky tomuto přiblížení se však průchod roku 1998 nekonal, ale kometa prošla perihelem až 1.7.2000. Dnes nese označení 143P/Kowal-Mrkos.

A po tomto jistě zamotaném příběhu se dostáváme k poslednímu Mrkosově objevu. Stala se jím kometa, kterou Mrkos objevil na desce exponované na Kleti opět 0.63-metrovou Maksutovovou komorou 16.3.1991, pořízené za účelem hledání planetek. Kometa pak byla sledována po téměř čtyři měsíce, byla nalezena i předobjevová pozorování a tak mohla být určena poměrně přesná dráha, která ukázala, že kometa je krátkoperiodická s oběžnou dobou 5,6 let. Při dalším návratu byla kometa bez problémů nalezena a dnes nese označení 124P/Mrkos.

Poslední kometou v tomto přehledu a vlastně posledním kometárním objevem našich astronomů je kometa, kterou 23.10.2000 nalezl na CCD snímku pořízeném kleťským 0.57-metrovým reflektorem Miloš Tichý. Kometa se nacházela na samém okraji snímku pořízeném pro astrometrii planetek a jevila se jako velmi slabý objekt o jasnost asi 18 mag s difúzním vzhledem. Jedná se o kometu Jupiterovy rodiny s oběžnou dobou 7.4 let a nese označení P/2000 U6 (Tichý). Podobně jako jiné komety zmiňované výše, také ona se může dost těsně přiblížit k Jupiteru. K poslednímu takovému jevu došlo 8.1.1982, kdy se díky přiblížení na 0.3334 AU zmenšila její perihelová vzdálenost z 2.79 AU na 2.15 AU.

Touto poměrně čerstvou kometou tedy přehled komet objevených našimi pozorovateli končí. Na samotný závěr však ještě pár slov. Vizuálním hledáním komet se u nás v docela nedávné době systematicky zabýval Martin Lehký, který touto činností strávil mnoho hodin. A dvakrát nebo třikrát se mu to téměř povedlo. Stačilo jen aby mírně zvětšil prohledávanou oblast a objev by byl "doma" (Bohužel, článek o Martinově lovu komet jsem četl již před delší dobou a nemůžu jej najít, takže nemůžu uvést přesnější údaje.). Mimo to naši pozorovatelé (zejména na Kleti, ale také v Ondřejově) odhalili kometární povahu spousty těles původně vystavených na webovských stránkách NEO Confirmation Page jako planetky, ale jelikož daná tělesa neobjevili, nenesou jejich jména. Kometami se u nás zabývalo a zabývá spousta dalších lidí, z nichž někteří v tomto oboru dosáhli celosvětových úspěchů (v poslední době zejména Kamil Hornoch), ale to už není tématem tohoto článku. Takže snad v nějakém dalším se dostane i na ně. A na závěr si nezbývá než přát, aby se české jméno opět objevilo v názvu některé komety, třeba například u už v úvodu zmiňovaného tělesa 2004 RT109.

Použité zdroje



Roman Maňák, říjen 2004